Kdo chodil do školy v devadesátých letech, ten si pamatuje, že svačina nebyla jen způsob, jak zahnat hlad. Byla to společenská událost. Nikdo nechtěl vytáhnout obyčejný rohlík se salámem, když vedle seděl spolužák s balíčkem barevných žvýkaček nebo lesklým sáčkem bonbonů, které tehdy působily jako malý poklad. Sladkosti nebyly jen cukrovinkou. Byly symbolem doby plné novinek, reklam v televizi a euforie z nově otevřeného světa.

PEDRO žvýkačky – první chuť svobody

Jednou z nejoblíbenějších sladkostí byly žvýkačky Pedro. Měly jasně růžovou barvu a jejich příchuť byla tak výrazná, že se stala součástí generace. Děti je kupovaly po kusech a soutěžily, kdo udrží bublinu co největší. Typická malinová chuť se navždy zapsala jako jedna z nejsilnějších vzpomínek na dětství. Když se po letech znovu objevily v obchodech, mnoho lidí cítilo, že se vrátil kousek jejich mládí.

Kyselé hady a Jojo medvídci – kdo vydrží víc?

Nešlo jen o sladkost, ale o výzvu. Kyselé hady si školáci dávali na jazyk a soutěžili, kdo se nezkřiví bolestí. Jojo medvídci se často dělili mezi kamarády a vytahovali se jeden po druhém, dokud sáček nezůstal prázdný. Byly to bonbony, které patřily ke každé cestě autobusem na školní výlet.

Pikao – sladký poklad v tubě

Tuba Pikaa byla symbolem důvěry. Jen málokdo ji dokázal sníst celou naráz, aniž by měl výčitky. Často se půjčovala po třídě a každý si dal jen malou dávku. Kdo měl Pikao ve svačině, nebyl sám, protože se vždycky našel někdo, kdo požádal o „jen maličkou ochutnávku“.

Lentilky – malé barevné štěstí v plechové krabičce

Barevné lentilky — Sladkosti nebyly jen cukrovinkou.

Lentilky se často nacházely ve školních taškách a každá barva měla svou symboliku. Někteří je jedli podle barvy, jiní podle velikosti. Kdo měl plechovou krabičku s pohyblivým víčkem, nosil ji ještě dlouho poté, co byla prázdná, protože se stala pokladničkou nebo malou schránkou na tajnosti.

Tofifee, Fidorka a první pocit „luxusu“

Tofifee patřilo mezi sladkosti, které si člověk nevzal do školy jen tak. Když se však objevilo u svačiny, poutalo pozornost. Vrstvy karamelu, oříšku a čokolády působily jako něco výjimečného. Fidorka byla levnější, ale působila elegantně – a kdo ji rozbalil stylově pomalým sloupnutím alobalu, měl pozornost spolužáků jistou.

Sladkosti jako paměťová stopa celé generace

Děti devadesátek si neodnášely domů jen sladkou chuť. Nesly si vzpomínky na to, jak se na přestávce tvořily malé skupinky, jak se směňovaly bonbony za samolepky nebo kartičky z časopisů. Sladkosti byly měnou, emoci i důkazem přátelství. A i když dnes existují stovky nových příchutí, některé z tehdejších si lidé pamatují po celý život.

Pochoutka, která chutnala jako dětství

Jedna chuť však převládá. Když se mnoha lidem řekne dětství v devadesátkách, vybaví se jim sladká, intenzivní, malinová příchuť žvýkaček Pedro. Ta se stala symbolem času, kdy bylo všechno nové, jednoduché a barevné. Možná nešlo o nejdelší žvýkací zážitek, ale určitě o ten nejzapamatovatelnější.